Tento typ vleku velmi dobře znám - napřed jsem na nich lyžoval, poté servisoval a následně demontoval. Mohu tedy zhruba popsat, jak to celé fungovalo. Každý kus byl v podstatě unikát, a na každém svahu byl řešen individuálně dle dostupnosti dílů, lidí a místní situace. Zaměřím se na jeden mi nejznámější:
- pohonná stanice - samonosná příhradová konstrukce výšky cca 3 m, základ sypaný, bez kotevních lan. Hnací motor o výkonu 6.5 kW, převod cca 2:1 se třemi řemeny, hnací kolo o průměru cca 50 cm. Pod hnací stanicí, která byla umístěna dole, byla rozjedová rampa, dlouhá asi 7 metrů, skloněná oproti svahu - pro lepší rozjezd lyžařů.
- dráha vleku - 300 metrů, lano bez podpěr - celou trasu vedlo volně po sněhu , pouze před horní a dolní stanicí se zvedalo ke kolům.
- vratná - vratné kolo opět o průměru cca 50 cm, na kyvném sloupu (umístěn na kloubu) s kotevním lanem. Vyrovnávání tahu lana a rázy se neřešily. Před kolem (vertikálně zavěšeno) byla nepevno přivařená vyhazovačka - železná destička a otvorem pro lano. Kotva narazila na desku, vůči lanu se natočila o 90st. a zůstala stát na místě. Tím začalo někdy zajímavé šou, viz níže.
- závěs - ocelový háček s provazem a deskou, fotka je výše na foru
- elektro výbava minimální, dvě stop tlačítka, nahoře a dole. Klasická réleová samodržka se stykačem a tepelnou (nadproudovou) ochranou. Rozběh se neřešil - přímé připojení na síť.
Postřehy z provozu:
Říkali jsme tomu "kotva", slovo zvratka jsem viděl poprvé až na tomto foru. Provoz na tomto vleku byl jedním slovem maras . Samotný problém byl rozběh vleku - spínat skoro sedmikilovatový, v podstatě zablokovaný motor, není úplně taková brkačka, jak se může zdát. Navíc v horách na pochybných rozvodech. Pokud se vlekař navalil a zapínal na lano více lidí, motor se přetěžoval a vypínala nadproudová ochrana. Řešení na sebe nedalo dlouho čekat - do rozvaděče byl promptně instalován přístrojový ventilátor, který ochranu chladil a tím ji vyřadil z provozu. Že to může blafnout? Jebat, hlavně že jezdíme Další problém bylo samotné zapnutí se na lano. Musel k tomu být značný grif, a mi jako tehdy desetiletému, se to ne vždy úspěšně dařilo. Lano bylo vysoko, rychlost značná, takže obvykle to dopadlo tak, že po zapnutí a sjetí z rampy mi háček spadl, neboť jsem neudržel provaz napnutý a já mohl celou frontu obejít a znovu si ji vystát. Později jsem byl frajer - půjčil jsem si kotvy dvě, jednu rozvázal a provazem jsem si prodloužil tu první. Samotná jízda byla realitně v pohodě, kotva sice měla tendence se různě kolem lana obtáčet, zavrtávat se do sněhu, lana se také občas zkřížila. Vypnutí bylo ještě lepší, protože jak byly kotvy vychozené a vybroušené od lana, tak se kotva sice zastavila o vyhazovačku, ale opět musel být šikovný grif ji z lana shodit. Nejčastěji se to podařilo na popatnáctý pokus, zpravidla se opět obtočila kolem lana a to už se nahoře naštosovaly další kotvy. Z toho důvodu byl o sloup trvale opřen žebřík . Po vypnutí se kotva uvázala kolem pasu a hurá dolů. Frajeři střídali pomu s kotvou, což byl super nápad až na to, že při vystupování z pomy se mi talíř zahákl o kotvu omotanou kolem pasu a vlek se mnou kompletně vysmýkal zbytek trasy vleku včetně vratné, kde byly stromy a natažené lana, aby se talíře neobíjely o stromy. Zážitek na celý život...
Postupm času se vlek přemístil na jinou část svahu, bokem od hlavního provozu, protože jednak ubylo návštěvníků a potom začali šlapat revizní technici, kteří odmítali stroj zrevidovat. Mezi největší problém patřily právě lana vedoucí po zemi, což byla z hlediska bezpečnosti havárie. Sám se divím, že se na tom nikdo neoběsil. Hold bezpečnost ještě v té době nebyla úplně prioritní. Po určité době se vlek musel úplně demontovat - byla to podmínka pro zrevidování jiného vleku ve stejném areálu a tím tomuto typu definitivně odzvonilo. Připomínají jej pouze zakopané paty stanic a jistič v rozvaděči.
Je zde hodně informací o Lysé hoře - velký sever, já je doplním - v případě potřeby se lyžovalo jen na horní části (na jednom sloupu se shazovalo lano na nižší kolo, aby se dalo v půlce připnout). Zvláštností byly kotvičky - byly robustní a s pružinou, ne tedy klasické háčky. A to kvůli tahu, který byl vzhledem ke svahu značný. Také je zajímavý pohon - horní stanice měla dvě kola, jedno na samotné lano, a na druhém bylo další lano (nebo řemen, to už nevím), které vedlo do chaty s pohonnou jednotkou. Tedy zde byl jakýsi mezipřevod.
J.
|